15.8.- 22.8. 2002 - Slovensko - Bíle Karpaty, Malé Karpaty, Povážský Inovec
Prolog:
Letošní vandr Listí a Peří se uskutečnil v období krutých záplav v Čechách. Protože jsme očekávali, že se bouřlivý živel přesune i nad naše hlavy, rozhodli jsme se, že se v zájmu záchrany alespoň několika členů naší organizace přesuneme na nějakou dobu do bezpečnějších míst. Jelikož ale musel předseda 5Flaschek obcovat s knihami, neboť ho více než voda, kterou aktivně nevyhledává, trápila představa těžkých životních zkoušek z anatomie, ujal jsem se obtížného břemene emigrace a záchrany lidstva já, tedy K. E. Fear, vědom si toho, že někdo přežít musí. Narazil jsem však na podstatný problém a sice kdo budou ti nejvěrnější, kteří mě budou na útěku před mokrým živlem provázet ? Po dlouhém a náročném vyjednávání se mi nakonec podařilo přemluvit Katku Z., která navíc není členkou LaP, a Janu Kamínkovou,která naštěstí členkou naší organizace je a s vandry má bohaté zkušenosti (ta se ale připojila k výpravě až třetí den).
Den první - čtvrtek 15.8. 2002 (Havířov, Svatoňovice, Kružberk):
Vše propuklo ve čtvrtek15.8. odpoledne, kdy jsem se, mimochodem bez pasu a slovenských korun, setkal se všemi účastníky akce (bylo jich celkem 1 -Katka Z.). Všichni jsme si koupili jízdenky (bohužel nás nebylo dost na hromadnou slevu) a v pravý čas jsme nastoupili do vlaku. Našim prvním cílem byla obec Svatoňovice nedaleko kružberské přehrady. V první fázi útěku před vodou jsme chtěli totiž takticky projít část údolí Moravice. Řídili jsme se totiž heslem "Pod svícnem je největší tma" a před vodou jsme se hodlali ukrýti pod hráz.Na smluveném místě již 5Flaschek čekal a popsal nám situaci - noc přečkáme na chatě strejdy 5Flaschkovy rychlé slečny Lenky, spolu s některými členy Vlčí Smečky, pro které pořádal 5Flaschek několikadenní hru. Po přesunu na chatu mě členové Vlčí Smečky napadli a chtěli ze mě dostat mapu, kterou mu před tím do kapsy proradně 5Flschek podstrčil. To se jim po delším boji povedlo. Pak mezi nás prudce vtrhla tma. Opekli jsme párky, umyli zub, prst a oko a zalehli jsme k spánku, očekávaje realitu příštích dní.
Den druhý - pátek 16.8. 2002 (údolí Moravice, Vítkov, Vikštejn):
Druhý den jsme časně z rána (asi v 10:00) vstali. Vlčí smečka vyrazila do terénu a 5Flaschek se začal učit a zároveň na mě dorážel abych ho neznervózňoval a nerozptyloval a neodváděl od učení. Byl jsem hodný, klidný, seděl jsem a mlčel, ale i to 5Flaschka do značné míry rušilo a proto jsem se musel schovat hluboko do sklepa. Kolem poledne se Vlčí Smečka vrátila z výletu..Vylezl jsem ze sklepa. Po krátké přípravě jsme vyrazili údolím Moravice na Vikštejn. Pochod údolím nebyl příliš náročný. V podvečer jsme pak dorazili před Vítkov, kde jsme nakoupili nějaké zásoby v místním kempu. Pak jsme se spolu s Katkou oddělili a šli jsme hledat 5Flaschka. Ten takticky vyčkával v nedaleké hospodě. Jakmile si všichni objednali, začalo venku hustě pršet - voda si nás přece jenom našla. Po hodině déšť ustal a tak jsme vyrazili na Vikštejn, kde už nás očekávala Vlčí Smečka. Cestou na hrad se opět poměrně silně rozpršelo a plány na nocování pod širákem byly v nenávratnu. Na hradě jsme se uchýlili ve sklepení, které skýtalo jakousi možnost na přespání. Aby nám bylo lépe, rozhodli jsme se rozdělat oheň. Bohužel však vzduch ve sklepení neproudil podle našich teoretických předpokladů a za chvíli bylo sklepení plné kouře a nám bylo jasné, že tam spát nebudeme. Zhruba do půlnoci jsme řešili, kam složíme hlavy. Nakonec jsme se všichni rozhodli, že sestoupíme dolů do podhradí a přespíme na autobusové zastávce. A jak jsme ujednali tak jsme také učinili.Zastávka byla poměrně prostorná a relativně čistá, takže jsme se všichni do sytosti a skoro nerušeně vyspali.
Den třetí - sobota 17.8. 2002 (Vítkov, Vsetín, Vlárský průsmyk, Vršatec):
Ráno jsme se probudili okolo osmé hodiny. Bylo krásné slunečné ráno a po včerejším dešti nebylo ani památky. Někteří místní občané si nás udiveně prohlíželi, ale jinak nás nijak neobtěžovali. Členové skupiny vedené pod mým vedením(tzn. já a Katka) se sbalili a připravili k odjezdu. Okolo deváté hodiny přijel autobus a nastal čas loučení. Vlčí Smečku i s předsedou 5Flaschkem jsme nechali na pospas osudu. Započala naše cesta na Slovensko.
O půl desáté jsme odjeli vlakem z Vítkova. Našim cílem byl Vlárský průsmyk, kde se k nám měla v odpoledních hodinách připojit Jana Kamínková. Cesta byla poměrně pestrá, protože jsme 5x přestupovali.Sluníčko vesele svítilo, tráva se zelenala a kravičky bučely, protože měly vemínka plná plnotučného nepasterizovaného mlíčka.Cestou jsem zatelefonoval Robkovi (našemu oblíbenému slovenskému členovi) a oznámil jsem mu, že ho zítra navštívíme. Kolem druhé hodiny odpoledne jsme přijeli do hraniční stanice Vlárský průsmyk. Protože do Janina příjezdu zbývaly asi dvě hodiny, šli jsme se okoupat do řeky Vláry.Voda byla mokrá a příjemně osvěžila. Pomalu se blížil čas, kdy měla Jana přijet. Osušili jsme se a vyrazili spět k nádraží. Sedli jsme si u hospody, dali jsme si Kofolu a vyčkávali jsme. Za chvíli přijel vlak a Jana v něm byla. Vystoupila a najednou jsme byli tři. V hospodě jsme si nabrali do zásoby vodu a vyrazili jsme na Slovensko.
Nastal kritický okamžik, protože jsem neměl pas a nevěděl jsem, jestli ho budu nebo nebudu potřebovat. Navrhoval jsem proto, že se na Slovensko dostanu řekou, nebo prokopu podzemní tunel.Nakonec jsem se ale optal přátelského celníka, který mi řekl, že pas nepotřebuju. Poradil nám ještě cestu, popřál mnoho úspěchů a mu jsme se vyrazili vpřed. V první fázi jsme procházeli vesnicí Sidonie. Po několika kilometrech vesnice skončila a my jsme procházeli lesem. Začali jsme stoupat vzhůru směrem k Vršatci, staré zřícenině, kterou jsem si pamatoval z táborových výletů.Cesta po chvíli opustila les a my jsme procházeli nádhernými horskými loukami. Blížil se večer. Slunko zapadalo. Na obzoru se vylouply majestátní skály Vršatského bradla a za nedlouho jsme spatřili i hrad.Pak jsme uviděli i velkou rekreační chatu a už jsme se těšili na dobrou večeři. Jak jsme se přibližovali, zdálo se nám, že kolem panuje až podezřelé ticho. A taky že jo!. Rekreační chata byla už několik let zavřená. Došli jsme před chatu a začali jsme vytahovat jídlo. Povečeřeli jsme a začali jsme vybírat místo k přespání. Pak jsme si všiml, že dveře do bufetu u chaty jsou nějak pootevřené, vlezli jsme dovnitř a zjistili jsme, že v prázdném bufetu je docela čisto a že v něm můžeme přespat. Nanosili jsme dovnitř věci a připravili jsme se k spánku. Mezi tím slunce zapadlo a na okolní kopce se snášela tma. Vytáhli jsme si na prostranství před chatu karimatky a ještě jsme chvíli pozorovali hvězdy. Pak jsme vlezli zpět do bufetu a usnuli jsme.
Den čtvrtý - neděle 18.8. 2002 (zřícenina Vršatec, Pustkové, Horovce):
Vstávali jsme něco po osmé. Opět nás přivítal nádherný den, zlaté slunce, blankytné nebe a svěží ranní vzduch. Po snídani jsme si šli prohlídnout zříceninu. Zřícenina byla zřícená velmi pěkně a zanechala v nás hluboký dojem. Jakmile jsme se dostatečně nabažili výhledu a krásy okolní krajiny, vyrazili jsme do Horoviec, kde bydlí Robo . Cesta vedla lesy a loukami. Bohužel byly některé úseky poměrně špatně značené, a proto jsme občas museli vyhledávat značku. Vše nám ale vynahradil pohled na krásu okolní krajiny. Okolo třetí hodiny odpoledne jsme dorazili do vesnice Pustkové, kde měli k našemu úžasu Kofolu a ještě k tomu velmi levnou. To nás velmi potěšilo, protože jsme měli docela žízeň a celkově jsme byli vyprahlí jak arabova deka. Přece jenom bylo dost horko a bylo to na nás znát. Pak jsme si dali zmrzlinu a vyhledali jsme nejbližší autobusový spoj do Horoviec. Autobus jel zakrátko. K Robovi jsme dojeli kolem čtvrté hodiny odpoledne. Přivítala nás jeho rodina. Dostali jsme jídlo, pití a nabídku k noclehu. Samozřejmě jsme neodmítli. K večeru jsme zašli do hospody. Pak jsme vymysleli plán na další den, umyli jsme se a šli jsme spát.
Den pátý – pondělí 19.8. 2002 (Trenčín (město módy, Nové Město n. Váhom, Beckov):
V pondělí ráno okolo deváté nás vyzvedl Robkův otec a zavezl nás do Trenčína (mesta módy).Dojeli jsem do Trenčína. Rozloučili jsme se a šli jsme koupit mapy oblastí do kterých jsme se chystali. Pak jsme si zanesli bágly na nádraží a šli jsme na hrad. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí z historie Trenčína. Naplněni novými poznatky, sešli jsme zpět do města a vyhledali jsme nejbližší restauraci, ve které jsme poobědvali. Pak jsme se vlakem přesunuli do Nového Města nad Váhom. Odtud jsme autobusem pokračovali do Beckova, nad kterým se tyčila mohutná zřícenina hradu Beckov (všimněte si prosím až nápadné shody jmen města a hradu). Nakoupili jsme si jídlo a vydali jsme se na prohlídku zříceniny. Bohužel bylo pondělí a tudíž zavřeno. Utábořili jsme se proto naproti hradbám a rozhodli jsme se, že hrad navštívíme další den.
Byl podvečer. Pomalu nastal čas vymyslet, co bude zítra. Půjčil jsme holkám mapu a dopřál jsem jim svobodné rozhodnutí v otázce kam půjdeme další den. A to jsem neměl dělat. Děvčata zvolila asi dvacetikilometrovou, dosti náročnou trasu po hřebeni Povážského Inovce. Ale rozhodnutí padlo a už se nedalo nic dělat. Otráven představou zítřejšího úmorného a děsuplného pochodu hustým neprochozeným lesem, jal jsem se sbírat dříví na večerní oheň. Dříví jsem nasbíral, oheň zapálil, chleba opekl, s děvčaty písně zapěl a posléze se uložil k spánku.
Den šestý – úterý 20.8. 2002 (Beckov, Povážský Inovec, Bezovec):
Ráno nás opět probudilo slunce. V noci mi byla docela zima a proto jsme prohlásil, že další noc budu spát ve stanu, který už šestý den zbytečně tahám. Pak jsem se znovu děvčat zeptal, jestli to s tím dnešním plánem myslí vážně. Svůj názor nezměnily. Sbalili jsme se a šli jsme na prohlídku hradu. Beckov je poměrně zajímavá a rozsáhlá zřícenina. Po jeho prohlídce započala strastiplná cesta na hřeben Povážského Inovce a na Bezovec.
Sluníčko docela pálilo a mě začalo být jasné, že to rozhodně nebude lehká procházka. Uvažoval jsem co udělat, abychom tak náročný pochod nemuseli absolvovat. Batoh mě tížil a rozhodně se mi nechtělo drápat do prudkých kopců, které jsme měli před sebou. V První fázi bylo zapotřebí dostat se do vesnice Kálnica. V cestě stál relativně nevysoký kopec, pod mímž jsme ale ztratili značku. Záhy jsme na ní ale opět narazili a do Kálnice jsme dorazili. Zde se naskýtala poslední možnost zvrátit zvrácené rozhodnutí drápat se na Inovec. To se ale opět nepovedlo a trest za demokracii měl být vykonán. Občerstvili jsme se a vyrazili jsme dál.
Bylo horko a batoh těžknul. Asi 3 kilometry jsme šli jsme po asfaltové silnici. Pak se značka stočila a my jsme musel vystoupat na vrchol sjezdovky. Dostavila se krize a začal jsem počítat každý krok a nenávidět svět. Ale na kopec jsem se vydrápal. Pak následovala krátká pauza, po ní jsme šli dál. Cesta se zanedlouho stočila do lesa a stoupání bylo mírné. Nálada se zlepšovala. Holky byly taky celkem v pohodě a tak jsme postupovali dost rychle. Pomalu se blížil konec druhé etapy – hora Panská Javorina (943 m) – pozn.: problémy jsem nespatřoval ani tak ve výšce hor, ale v nutnosti překonávat značná převýšení na krátkých vzdálenostech a také v náročném profilu hřebenu Inovce (trasa nahoru – dolů). Cestou vzhůru se ale změnilo počasí a začalo pršet. Naštěstí jen drobně a v lese jsme nic nepocítili.
Konečně jsme se vydrápali na hřeben. Čas byl velice dobrý, oproti turistickému značení (na Slovensku nikoliv v kilometrech ale v čase) jsme ušetřili asi 45 minut. Naše útrapy ale nekončily. Dělali jsme ale pravidelné zastávky na občerstvení a tak se to dalo snést. Bylo pod mrakem a nesužovalo nás žhavé slunce. Síly ubývaly a cíl byl ještě daleko. Zásoby vody se tenčily. Pochodové tempo bylo ale stále vysoké a morálka taky. K večeru vylezlo i sluníčko. Nicméně jsme ale přehodnotili původní cíl naší cesty – hrad Tematín – a rozhodli jsme se, že přenocujeme v chatové oblasti Bezovec, ležící na hřebeni. Okolo sedmé hodiny večer jsme konečně dorazili k cíli. Byli jsme docela unavení, ale zvládli jsme to. Chtěl bych tímto vyslovit obdiv oběma holkám, že se jim podařilo překonat všechny útrapy a společně jsme dorazili k cíli ve skvělém čase.
Nastal čas najít si místo k přenocování. Bohužel se ale nad pohoří hnala od jihu bouřka, blýskalo se a situace vypadala kriticky. Vyběhli jsme zpátky na hřeben a objevili jsme plechový přístřešek u vleku. Prohlídnul jsem si ho a zjistil jsem, že nemá hromosvod a tímto užitečným zařízením není vybavena žádná stavba (celkem tam byla jedna) v nejbližším okolí. Jediným vodivým spojením se zemí byl vlek, pod kterým jsme měli spát. Rozhodli jsme se že nebudeme riskovat a sešli jsme po hřebeni asi 250 metrů dál od vleku. Vítr sílil, bouře se nezadržitelně blížila. Rychle jsme se rozhodli, že postavíme stan a přespíme v něm všichni tři. To se mi líbilo. Postavili jsme stan, naházeli do něj věci a pak jsme chtěli povečeřet, dokud ještě nepršelo. Seděli jsme před stanem, jedli jsme a najednou na východě vyšel měsíc, nad námi se objevily hvězdy a… bouřka se těsně před námi zastavila a rozpadla. Měli jsme zase štěstí. Pojedli jsme a šli jsme spát. V noci někdo chodil kolem stanu, ale dal nám pokoj.
Den sedmý – středa 21.8. 2002 (Tematín, Hrádok, Váh, Piešťany):
Ráno jsme se probudili do krásného dne. Fascinoval mě výhled do údolí. Byl jsem rád, že jsme pro přespání vybrali právě toto nádherné místo. Po snídani jsme vyrazili na cestu. Tento den byla v plánu návštěva zříceniny hradu Tematín. Na hrad jsme došli asi po hodině cesty. Byl docela mohutný a vevnitř zarostlý křovím. Z hradeb a zbytků palácového zdiva se naskýtal nádherný výhled na 20 km vzdálené Piešťany a rozlehlou povážskou nížinu. Jakmile jsme dostatečně nasáli atmosféru a nafotili dostatek fotek, zahájili jsme sestup do údolí. Celou cestu dolů do vesnice Hrádok jsme si zpívali, takže se nám šlo dobře a cesta ubíhala rychle. Do Hrádku jsme došli v poledne. Nyní jsme se museli rozhodnout jak dál. Našim dnešním cílem byly Piešťany. Otázka byla, jestli jet autobusem nebo jít kolem Váhu pěšky. Protože jsme byli nadšeni našim včerejším výkonem, rozhodli jsme, že půjdeme pěšky a to nenáročnou cestou po říční hrázi. K řece jsme se dostali asi po dvaceti minutách. Pak jsme opět ztratili značku. Naštěstí jsme ale pořád šli vedle řeky a tak jsme nemohli zabloudit. Zhruba po hodině a půl jsme objevili příjemné místo, kde jsme se rozložili a poobědvali (instantní polévky a suchý chleba). Pak jsme pokračovali dál do Piešťan. Okolo čtvrté hodiny odpoledne jsme došli do Piešťan, respektive na okraj lázeňského parku. Prošli jsme kolem kolonády a pokračovali jsme dál po hrázi kolem řeky směrem do kempu. Sotva jsme do kempu došli, začalo pršet. Holky se ukryly v hospodě, já jsem šel vyjednávat podmínky ubytování. Nejdřív jsem si přečetl nabídku. Pak jsem pohledem zabrousil na nabízené slevy a všiml jsem si, že provozovatel nabízí snížení všech poplatků za ubytování o 50% členům vyjmenovaných turistických organizací ze Slovenska, ale i z ČR. Bohužel ale na seznamu nebylo LaP. To mě ale neodradilo a zašel jsem se zeptat do recepce, řekl jsem jim, že jsem z NTSKP LaP a že bych chtěl slevu. Recepční chvíli váhali a pak se šli zeptat vedoucího. Ten po mě chtěl průkazku. Řekl jsem mu, že průkazku nemám, ale že mám tričko. Ukázal jsem mu tričko. Chvíli na mě hleděl, váhal, přemýšlel. A pak svolil. Rychle jsem zaběhl za holkama, řekl jim aťsi oblečou trička LaP a šli jsme platit. Slevu jsme dostali a byli jsme šťastni. Postavili jsme stan, pojedli jsme a šli jsme si prohlídnout večerní město. Po jeho prohlídce jsme se vrátili do kempu a šli jsme spát, opět ve třech v jednom stanu.
Den osmý - čtvrtek 22.8. 2002 (Piešťany, Nové Mesto nad. Váhom, Čachtice, ČR, domov)
Po snídani jsme pomocí českého jízdního řádu určili přibližný odjezd slovenských vlaků. Sbalili jsme věci a vyrazili jsme do Piešťan a na vlak. Ve městě jsme nakoupili trochu jídla a pití na cestu a pak jsme šli na nádraží, kde jsme si chtěli za poslední zbytky slovenských korun koupit jízdenku do České republiky. Paní v pokladně byla nějaká zmatená a vnucovala nám jízdenku za 130,- SK, což jsme ale odmítli. Pak nám paní řekla, že si můžeme koupit podstatně levnější jízdenku pro malý pohraniční styk, ale ne v Piešťanech. Koupili jsme si proto jízdenku jen do Nového Mesta. Vlak nám jel za chvíli. V Novém Meste se již naštěstí dala ta speciální jízdenka koupit (stála 61 SK). Měl jsem u sebe 61 SK, takže jsem je na posledním možném místě udal, a nemusel jsem si dělat starosti co s touto nekonvertibilní měnou. Pak nastal čas odjezdu. Nastoupili jsme do osobního vlaku a nechali jsme se zavézt pod hrad Čachtice. Rychle jsme vyšplhali k hradu. Než jsme ale stihli zahájit jeho důkladnější prohlídku, rozpršelo se. To bylo poměrně nepříjemné, protože jsme museli stihnout vlak do ČR a sestup v dešti by byl nebezpečný. Naštěstí se ale jednalo pouze o přeháňku. Cestou do údolí jsme pak ještě potkali kaliforňana, žijícího v Brně, který nás odfotil. Na nádraží jsme nakonec dorazili docela brzo. Pak přijel vlak a odvezl nás do ČR, kde jsme si už za české koruny koupili jízdenky do svých domovů, do kterých jsme po několika hodinách zdárně dorazili.
Epilog:
No a tak pomalu, ale jistě skončil náš letošní vandr - tedy útěk před povodní. Voda si nás několikrát našla, ale i tak k nám bylo počasí shovívavé. V podstatě bylo celou dobu krásně, což podtrhovalo skvělý dojem z nádherné přírody a krásných Karpat. Byl to perfektní vandr a nakonec bylo dobře, že nás jelo málo. Doufám, že se v budoucnu podaří zorganizovat podobnou akci, v rámci které bychom navštívili místa na která jsme se letos nedostali. A Karpaty nabízí těchto míst opravdu velmi mnoho.